Po hlavě do vodopádu

Jsem nepřítel facebooku. Od chvíle, kdy jsem na něj poprvé vlezla. Nabídka přitom nezněla úplně špatně: potkáš tam virtuálně dobře naladěné známé (hlavně ty, které jsi léta neviděla), občas si vyměníte pár řádků a sem tam zahlédneš jejich vydobývané statky a vychovávané potomky. Jenže představa o poklidné facebookové říčce dozurčela stejně rázně jako se voda z bublajícího potoka zřítí z padesátimetrové skály.

Hromady nesmyslných snímků z party se vidlemi dají přehazovat, odkazy na vtipné/ smutné/ hloupé/ ještě hloupější články na internetu rovněž, o nasekaných a gumově vztyčených palcích ani nemluvě. Proč bych měla klikat, že se mi líbí, že známá psa číšnice sousedky má super crazy účes? A proč, že se mi nelíbí, že Sagvan Tofi dostal Thálii za muzikál Děti ráje? Koho to kristepane zajímá? Nějakého facebookového boha, který řídí naše virtuální štěstí? A vůbec, vždyť ta zvrácenost ani nemá české jméno...!

Mno.

Jenže pozor. Já ten padesátimetrový vodopád včera skočila.

Zaměstnání je totiž zaměstnání, tudíž nyní nejenže "jsem na facebooku", ale založila jsem tam také stránku. Vlastnoručně. A co víc, včera jsem se radovala s každým tím rozkošňoučkým palečkem, kterým nám lidé dávají najevo, že se jim naše báječňoučká stránka Lepší místo líbí.

A dneska?

Dnes již doporučuji klady webu Lepší místo v jednotlivých konverzacích, když mí noví (i staří) přátelé naznačí, že je v jejich městě něco trápí. S přehledem. Pche.

Cože? Že se mám zaregistrovat na novou úžasnou profesionální sociální síť LinkedIn, která je celá v angličtině a sdružuje inteligenci? A dost! velmi pravděpodobně ztratím plavky. Do žádné další bílé oázy ve tvaru písmen, ať již f nebo in, na pozadí modré vody se už nořit nebudu. Tedy doufám.