Florum ambulare aneb Květiny v Česku stále umí chodit

Samoobslužný prodej zeleně uprostřed sídliště? Ne, bohužel, na českém maloměstě nepřežijí ani obyčejné muškáty.

Kamarádova žena má kadeřnický salon. Původně jí patřily také bílé květináče na plůtku před výlohou. Jenže červeným muškátům jednou v noci na kolínském sídlišti údajně vyrostly nohy a pak odešly kamsi za lepším, aniž by zanechaly zprávu.

Alespoň tak se čerstvou zkušenost snažili jejich někdejší majitelé humorem zlehčit na Facebooku. Jenže spíše než smích informace vzbuzuje pláč.

Obvykle si po podobných zprávách vzpomenu na švýcarské sídliště na konci devadesátých let minulého století. Nebyla to na menším městě oblast, kde by žily nějaké naděje národa. Naopak. Pětičlenná rodina, u které jsem tehdy pár dní bydlela, tam zapadala dokonale. Měla dvanáct hadů z části v obýváku a zčásti v dětském pokoji, koupelnu s krvavým obvazem namočeným permanentně v umyvadle, tatínka se zlatou visící náušnicí a maminku, která nebyla vůbec nervózní, že z ubrusu v kuchyni kdokoliv jediným pohledem pozná, co famílie jedla několik týdnů dozadu.

V jejich panelovém "doma" jsem se cítila hodně nejistě, což zpětně nepřikládám výhradně své chatrné znalosti němčiny. A přestože se po tamějším sídlišti pohybovala řada zvláštních lidí, o jejichž soukromí by se člověk po podobné zkušenosti nerad dozvěděl cokoliv bližšího, uprostřed něj, mezi bytovkami, našlo místo spořádané políčko. Na něm rostlo několik řádek květin. Nikde žádný plot, žádný hlídač. Jen kasička a cedule, kolik které poupátko stojí.

Zírala jsem tehdy s otevřenou pusou. Přenést zahrádku do srovnatelného města v České republice, nebyly by na ní přes noc ani květiny ani kasička, ba pravděpodobně ani ta cedule. Něco takového mi tehdy proběhlo hlavou. Říkala jsem si ovšem, že je to zkrátka způsobeno dlouhými lety socialismu u nás. A že tohoto dědictví se přeci už brzy zbavíme.

Jenže ouha. Nezměnilo se, jak dokládají ukradené květináče na kolínském sídlišti, vůbec nic. Bohužel. Vše je při starém a na to švýcarské políčko bych dnes koukala úplně stejně nevěřícně jako tehdy.

Nebudu se snažit slibovat, že na Lepším místě ukradené květináče najdeme. To vážně ne. S myšlením lidí ale něco udělat můžeme. Potřebujeme si totiž už konečně uvědomit, že svět kolem nás vytváříme společně. Že ty muškáty na sídlišti mě cestou do práce potěší úplně stejně, ne-li víc, než když je budu vlastnit a schovávat pro sebe doma. A že naopak mohu zasáhnout, pokud se čísi neškodné květinky promění v neprostupné ohyzdné křoví, kvůli kterému mi cestou z práce vždycky poklesnou koutky úst.

Pochopíme to už konečně?

Úřad nesmyslně neodpovídá? Pošleme na něj informačního komisaře. Možná brzy

Úřad zamítá oprávněný dotaz obyvatele? Například Anglie má informačního komisaře, který zasáhne. O jeho zavedení se uvažuje i v Česku.

Ministerstvo vnitra momentálně chystá novelu zákona o svobodném přístupu k informacím. Údajně uvažuje také o zřízení informačního komisaře. Co je to za funkci?

Informační komisař již působí v mnoha zemích, jako vzor je poukazováno na Velkou Británii. Tam má za úkol prosazovat otevřenost veřejné správy, a to nejen tak, že seznamuje s možnostmi, které lidem zákon o svobodě informací nabízí, ale sleduje i úřady, kterak jej dodržují. Pokud nikoliv, může jim udělit doporučení či příkaz, jak se mají zachovat.

Díky tomu se eliminují zdlouhavé dohady, kdy člověk několik let nedostane odpověď na jednoduchý dotaz a vše končí u soudu, jež se táhne, dokud nedojde například k exekuci (ta je aktuálně uvalená kvůli nedodržení zákona 106/1999 Sb. na Prahu). A to třeba až ve chvíli, kdy člověk onu odpověď například ohledně pořadníku na byty nebo zrušení přechodu pro chodce už nemusí potřebovat. Jednoduše: občan se o informačního komisaře může včas opřít jako o instituci, která má ze zákona možnost si správný postup a tedy i výsledek vynutit. Zároveň také brání obyvatele, pokud by hrozilo, že bude naopak stát o lidech shromažďovat více informací, než je nutné.

Podrobnější informace o působení komisaře v Anglii si můžete přečíst na webu pro otevřenost veřejné správy.

Proti tendenci co největšího zpřístupnění úřadů, které chce vláda podpořit, se ovšem aktuálně staví Jihomoravský kraj včele s hejtmanem Michalem Haškem. Ti chtějí současný zákon naopak zpřísnit v neprospěch občana. Více ve starším článku na tomto blogu.

Že je úplně jedno, jak to dopadne? Rozhodně ne! Zákon o svobodném přístupu k informacím umožňuje Čechům mimo jiné dostat od úřadu odpověď, proč je něco v nepořádku. A právě naučit je to chce Lepší místo.

Sousedovo lejno

Na rohožce leží pytlík na psí exkrementy. I s obsahem. Po chodbě panelového domu se line patřičný zápach. "Udělejte s tím něco," klepne na dveře dotčený soused sbíhající z horního patra. Majitel bytu zírá mezi futry na rohožku, ale rychle mu dojde, o co jde. A začne válka ala Zítra to roztočíme, drahoušku!

Takový scénář mohlo mít dnešní ráno u nás v paneláku. Můj muž totiž po svítání viděl souseda, kterak venčí boxera.

Psík se vesele vykakal, páníček jej vesele pochválil a oba vesele vykročili domů. Můj drahý stál opařený u chodníku. "Kdybych se na něj z dvou metrů významně nedíval, jestli to uklidí!" rozčiloval se pak doma, mával mobilem s fotkou obstojně vydařeného výměšku a krátce na to mi oznámil plán své smělé pomsty.

Zvítězila jsem. Nakonec jsem svému Mirkovi Dušínovi zabránila distribuovat sousedovi zpět jeho lejno. Stálo mě to však hodně úsilí. Mimo jiné jsem také, já starý srab v mezisousedských vztazích, slíbila (protože vložení na Lepší místo bohužel v tomto případě nic nevyřeší, neb jeho cesta je schůdná pro problémy jiného typu: na mapu kauz se můžete podívat tady), že o jeho zážitku napíšu na blog. Třeba pomůže, když se o podobných věcech bude alespoň psát.

Ačkoliv chápu, že manželovo řešení by bylo minimálně hmatatelnější. A možná by se v tom bytě pod námi přeci jen někdo chytil za nos. Nejen kvůli zápachu.

Kasárna. Proč pořád tak zchátralá?

Minulý týden jsem poslala žádost o informaci na boleslavskou radnici. V pondělí přišla odpověď.

Když 15. února vložila Nela na Lepší místo kauzu, která se týkala boleslavských kasáren, klikla jsem, že chci problém sledovat. V Mladé Boleslavi žiji a dobře si vzpomínám, jak jsme loni na jaře s fotografkou týdeníku Sedmička zíraly na břízu, která se ze stěny budovy hrdě pnula k nebesům.

Do té doby jsem stavbu znala jen z druhé, lícové strany, totiž z Jičínské ulice. Netradiční střih, trochu omšelá omítka, sem tam rozbité okno. Z rubu, od Štefánikovy ulice a U Kasáren, mě pohled až trochu vyděsil. Dělala jsem tehdy reportáž o generálním úklidu města. Obří kropicí vozy pečlivě omývaly chodníky i silnice a svrchu ruiny na ně přitom koukali holubi. Fotografka fascinovaně mačkala spoušť, strážník, který dohlížel na odtah aut, s pochopením kýval hlavou a že prý stavbu musí často kontrolovat. Kvůli bezdomovcům. Kvůli narkomanům.

Asi půl roku na to přišel do redakce Sedmičky starší pán. Boleslavský odborník na cyklistiku Vladimír Novotný přinesl hromadu výstřižků z novin a prosbu, zda bychom o té ruině mohli napsat. Krátce na to ovšem byli středočeští redaktoři Sedmičky odejiti a redakce zrušeny.

Nicméně když Nela přidala na Lepší místo tuhle kauzu, nebylo co řešit, sledovat jsem ji musela.

Došla jsem ji vyfotit. Pohled byl stejný jako skoro před rokem, nikdo na budovu zřejmě nesáhl. Po nějaké době jsem proto začala sama hledat, jak to s těmi kasárnami vlastně dnes je. V novinových článcích se psalo, že je město prodalo, jenže v katastrujako majitele stále uvádí město.

Pátrání v usneseních

Prohledala jsem zápisy z jednání zastupitelstva Mladé Boleslavi, při nichž o budově museli rozhodovat. A našla jsem. Vedle řady zmínek a několika úprav prodeje pozemků, které ke stavbě patří, byla nejdůležitější schůze z 22. listopadu 2007. Při ní totiž zastupitelé schválili uzavření smlouvy o prodeji bývalých kasáren společnosti Grandezza Hotels – Mladá Boleslav a také její konkrétní podobu. Do 30. srpna 2008 měly být kasárny Grandezzy.

Poslala jsem tedy na elektronickou podatelnu magistrátu žádost o informaci. Zajímalo mě, jak bylo naplněno konkrétní usnesení, respektive, zda dům město prodalo, a také, jak a kdy vydalo stavební povolení této firmě. Jím totiž bylo pravděpodobně vázáno přepsání majitele v katastru. Od stavebního povolení a také kupních smluv jsem žádala poslat kopie.

Odpověď od města

Upřímně, nedoufala jsem, že se dočkám do zákonných patnácti dní odpovědi. Byl čtvrtek 3. března ráno. V pondělí 7. března krátce po obědě přišel mail od vedoucího odboru správy majetku města Jiřího Pavlouska.

Uvědomil mě, že smlouvu o prodeji uzavřel magistrát 28. února 2008 s tím, že vlastníkem bude Grandezza Hotels Mladá Boleslav skutečně až po zapsání do katastru nemovitostí. Aby se tak ovšem stalo, musí firma předložit platné stavební povolení a doplatit zbytek peněz. Podle kopií smluv, pokud jim dobře rozumím, jde o 7,5 milionu z celkových 10 milionů korun.

V listopadu loňského roku, napsal dále vedoucí odboru, nabylo právní moci územní rozhodnutí. "31. ledna 2011 společnost požádala o zahájení stavebního řízení, které je přerušeno s tím, že společnost doplní náležitosti. Toto řeší stavební úřad dle zákona," uvedl Jiří Pavlousek. Pozemky pak budou na firmu převedeny do devadesáti dnů od kolaudačního rozhodnutí na přestavbu. Firma za ně podle smlouvy zaplatí dalších 2,5 milionu korun. Opět až po podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru.

Schválně zpomalíme?

Taková je tedy oficiální situace. Že ovšem celá vázne, si nelze nevšimnout. Osobně si myslím, že boleslavská pobočka Grandezza Hotels, jejíž mateřská firma a další spojené se jménem Michalis Dzikos coby společníkem či jednatelem provozují jen přímo v Boleslavi luxusní hotely La Romantika a Plaza, prostě další dění jaksi zdržuje. Možná zrovna nemá peníze (ačkoliv Dzikos je také třeba předseda představenstva akciové společnosti Barrandovské terasy, která před několika dny oznámila mamutí přestavbu někdejšího vyhlášeného pražského komplexu stejného jména, kde má nově vyrůst – jak jinak – také hotel), možná se zalekla krize, snad jí prozatím stačí, že se zbavila nebezpečí, že kasárny na hotel přestaví konkurence.

Opřeno o konkrétní důkazy to ovšem nemám. Takže se třeba sakra mýlím a mamutí čtyřpatrový zbytek někdejší kasárny už brzy obroste lešením hemžícím se dělníky v oranžových vestách. Kéž by!

Občane, raději se nás na nic neptej. Budeš platit, nebo se rovnou nic nedozvíš

Jihomoravský kraj chce novelizovat zákon o svobodném přístupu k informacím. Ve prospěch úřadů.

Zákon o informaci umožňuje obyvatelům České republiky, aby se zeptali na potřebné údaje úřadů. Ty musí v přesně daných lhůtách odpovědět. Jinak má občan v ruce zákonný návod, jakou cestou pokračovat, kdy, kde a jakými prostředky od odvolání až po soudní žalobu se bránit. Teď by měl ovšem zákon, podle nějž se řídíme od 1. ledna 2000, doznat dosti podstatných změn.

Chce je zastupitelstvo Jihomoravského kraje, které 24. února schválilo novelizaci zákona. Důvod? Radní Marie Cacková (KDU-ČSL) při předkládání návrhu hovořila o odstranění zvýhodnění občanů před úřadem i jejich šikanování úředníků a také o nutnosti úbytku žádostí, které prý instituci každoročně zavalují (více o předkládání novely zastupitelstvu v článku na webu Jihomoravského kraje). Mimochodem, v loňském roce musel celý jihomoravský úřad řešit 530 podaných žádostí a 359 stížností na jejich (ne)vyřízení.

Podle navrhovaných úprav musí obyvatel za odpovědi úřadu mnohem častěji platit (při "správném" výkladu vždy), informace se může dočkat později, zatímco on však musí reagovat rychleji (kvůli změnám lhůt), navíc zmizí i povinnost žádost a odpověď zveřejnit (prý protože zajímají jen žadatele).

"Především obsah toho návrhu je velmi zpátečnický, je to jako z minulého století. Navrhuje zhoršování přístupu k informacím v mnoha rovinách. Navrhuje například, aby se nemusel dotaz vůči politikům vůbec zodpovědět," reagoval na podobu novely odborník na otevřenost veřejné správy Oldřich Kužílek v reportáži ČT24.

I přes výhrady veřejnosti poputuje návrh na změnu zákona do Poslanecké sněmovny. Ta jej při svém nejbližším zasedání zřejmě ještě řešit nebude, v programu schůze na 15. března zatím není zařazena.

Současnou podobu zákona o svobodném přístupu k informacím č. 106/1999 Sb. včetně řady příkladů si můžete přečíst například tady. Návrh novely je ke zhlédnutí zde.

Na plech na rakouské sjezdovce

Minulý týden jsme cestovali autem na hory. Do Rakouska. Přejeli jsme hranice a řeč přišla na to, že dřív to jen tak halabala nešlo a když už, všichni jsme s papulema dokořán zírali na tu úplně jinou zemi za plotem. Vesničky byly malebnější, políčka menší, ulice barevnější a snad i ten hrášek rostl v rovnějších řádcích. Vzpomínky jsme se snažili vysvětlit naší devítileté dcerce. Nemohla pochopit. Kruhový objezd pro ni dnes není zábleskem sci-fi, cedule Lidl, Intersport nebo Billa září stejně jako u nás, snad jen ty škarpy mají za hranicemi čistější. Ano, tráva kolem silnic tam zkrátka zelenější pořád je. Ale proč? Asi protože jsme Češi.

Prostor mimo naše byty, domy a zahrádky vnímáme stále tak nějak hloupě. Jako by to bylo území někoho jiného, kdo si tam přeci má hlídat a obnovovat pořádek. Stále jsme nepochopili, že i okolí "našeho" je tak trochu, byť z malé částečky, naše. A když tam děláme nepořádek, děláme jej zase jedině sobě, protože jej někdo – z peněz, které odevzdáme státu právě my – potom musí uklidit.

Pozůstatek socialismu, kdy všechno bylo všech, nic ničí a na ničem nezáleželo? Asi.

V Mladé Boleslavi, která je díky dvěma generálním úklidům ročně mnohem čistším městem než například Kolín, se rozhodli proti čecháčkovství přitvrdit. Vyhlásili nulovou toleranci a začali nekompromisně pokutovat pejskaře, kteří neuklízí po svých miláčcích, kuřáky, jež odhazují vajgly na chodník i lenochy, kteří netrefí k oranžově zářícím odpadkovým košům s obalem od čehokoliv.

Pomůže to? Snad alespoň trochu. Spíš se ale bojím, že se i chodci začnou nějak varovně problikávat podobně jako řidiči na českých silnicích. Policisté jsou totiž stále nepřátelé čecháčků jako před revolucí, ne ti, kteří je chrání a pomáhají (jak říká jejich v daném kontextu nechtěně směšné motto), ale ti, proti jejichž hlouposti a zlovůli je třeba se spiknout a bojovat. Obzvlášť přeci, pokud ubohého občana popotahují za trapný nedopalek. Jenže tichou a nejvýmluvnější odpovědí potom je pohled pod okna paneláků, když roztaje sníh. Třeba jako v těchto dnech.

Nepochopím a chápat nechci, že může někdo dokouřit a hodit si vajgl pod vlastní okna. Každý den několikrát. V létě, v zimě, ve středu i v neděli, v poledne i o půlnoci. Zažádat o grant a rozdávat jim zdarma popelníky v balkonové úpravě? I ty by se nakonec stejně objevily jako doplněk v naklizených obývácích a verandách. Tam si totiž ohořelé zbytky cigaret na podlahu nikdo nehází.

Minulý týden za hranicemi jsme sjížděli okouzlující, sluncem ideálně nasvícenou, rakouskou sjezdovku. Když lyže uprostřed ní do čehosi tvrdého narazila, objevili jsme malinko promáčklou, ale jinak zánovní plechovku. Od piva. Od Staropramenu.

Že by se prodával v tamním bufetu?

Projekt Lepší místo povahu Čechů nezmění. Alespoň ty ze závažnějších dopadů jejich chování však chce pomoci odstranit.

Z pítka vodárny se pocestný neosvěží. Už roky

Když člověk přijíždí ke Kolínu od Nymburka, většinou město v Kmochově pěkné rovině identifikuje podle jediné stavby. Z ranního oparu vystupuje štíhlá kulovitá věž se zeleným kulichem. Vodárna. Jako turistka bych ji zaručeně chtěla poznat zblízka. Jenže já v Kolíně roky bydlela. Takže mě, bohužel, k návštěvě nenaláká. Proč, vystihli již herec a architekt David Vávra s režisérem Radovanem Lipusem v road mowie Šumná města.

Vávra v dílu oblíbeného pořadu projíždí Kolínem ve staré tatrovce. Vysvětluje, že město bylo na počátku minulého století moderní, krajinu prý dotvářely i inženýrské stavby. "Například proporčně vytříbená vodárna architekta Jandy z let 1928 až 1930 myslící nejen na tlak vody, ale i na náhodně procházejícího výletníka, který se mohl nejprve u pítka osvěžit a pak vystoupat na vyhlídkovou terasu. Tedy vděčně ozkoušejme," vybízí Vávra a pospíchá k budově. Jenže prostor pro pitnou vodu, jakási nádržka, zeje prázdnotou a schody jsou opatřené pevně zavařenou železnou mříží. Vávra proto odchází občerstvit se jinam. Jako všichni pocestní dlouhé roky. Vodárna totiž už léta chátrá. I proto je zřejmě v tuto chvíli nejsledovanější kauzou na serveru Lepší místo.

O potřebě investovat do vodojemu se přitom v Kolíně hovoří už řadu let. Vlastnil ho stát, Středočeské vodovody a kanalizace, v roce 2004 stavbu od soukromníka za 2,7 milionů korun odkoupilo město. Od té doby padlo mnoho návrhů na její využití. Zvažovala se restaurace či internetová kavárna, vyhlídka, muzeum vodárenství, galerie, čas od času také tisk uveřejnil zprávu, že se některý soukromník zajímá o pronájem věže. Nakonec se však vždy ztěžka sháněly peníze i jen na nejnutnější opravy a osvětlení této dominanty Kolína.

Že by si zasloužila větší péči, potvrdilo nedávno ministerstvo kultury. 28. prosince 2010 totiž kolínskou vodárnu prohlásilo za kulturní památku. Jenže vodojem zatím i s tímto označením chátrá dál. Začne se s vodárnou, i vzhledem k tomu, že se na radnici po podzimních volbách vyměnili radní i většina zastupitelů, něco dít? Snad ano. Smutnoukauzu na Lepším místě v tuto chvíli sleduje osm lidí.

Vznik Lepšího místa

Projekt Lepší místo se zrodil v hlavě Jiřího Rozvařila, který se v dubnu 2010 rozhodl koupit doménu lepsimisto.cz. Už na konci září téhož roku lidé začali zadávat první kauzy. V únoru 2011 se na budoucím informačním systému začalo za finanční podpory společností Colognia press a PNB cíleněji pracovat. K dnešku obsahuje šestnáct kauz, připravují se návody a postupy k jejich řešení, fanoušky pomalu sbírá facebooková stránka, založená 14. února, a články se objevují také na tomto blogu, který vznikl o den později.

Po hlavě do vodopádu

Jsem nepřítel facebooku. Od chvíle, kdy jsem na něj poprvé vlezla. Nabídka přitom nezněla úplně špatně: potkáš tam virtuálně dobře naladěné známé (hlavně ty, které jsi léta neviděla), občas si vyměníte pár řádků a sem tam zahlédneš jejich vydobývané statky a vychovávané potomky. Jenže představa o poklidné facebookové říčce dozurčela stejně rázně jako se voda z bublajícího potoka zřítí z padesátimetrové skály.

Hromady nesmyslných snímků z party se vidlemi dají přehazovat, odkazy na vtipné/ smutné/ hloupé/ ještě hloupější články na internetu rovněž, o nasekaných a gumově vztyčených palcích ani nemluvě. Proč bych měla klikat, že se mi líbí, že známá psa číšnice sousedky má super crazy účes? A proč, že se mi nelíbí, že Sagvan Tofi dostal Thálii za muzikál Děti ráje? Koho to kristepane zajímá? Nějakého facebookového boha, který řídí naše virtuální štěstí? A vůbec, vždyť ta zvrácenost ani nemá české jméno...!

Mno.

Jenže pozor. Já ten padesátimetrový vodopád včera skočila.

Zaměstnání je totiž zaměstnání, tudíž nyní nejenže "jsem na facebooku", ale založila jsem tam také stránku. Vlastnoručně. A co víc, včera jsem se radovala s každým tím rozkošňoučkým palečkem, kterým nám lidé dávají najevo, že se jim naše báječňoučká stránka Lepší místo líbí.

A dneska?

Dnes již doporučuji klady webu Lepší místo v jednotlivých konverzacích, když mí noví (i staří) přátelé naznačí, že je v jejich městě něco trápí. S přehledem. Pche.

Cože? Že se mám zaregistrovat na novou úžasnou profesionální sociální síť LinkedIn, která je celá v angličtině a sdružuje inteligenci? A dost! velmi pravděpodobně ztratím plavky. Do žádné další bílé oázy ve tvaru písmen, ať již f nebo in, na pozadí modré vody se už nořit nebudu. Tedy doufám.

Ne lajně v temné uličce, ano lajně na parkovišti

První příspěvek. Většina pisálků předpokládá, že si jej přečte celý gramotný svět, čímž začne jejich dlouhá a adekvátně významná internetová sláva. První řádky proto šejkují, jako když kočička s pejskem vařili dort. Trochu blond krásna, špetku erotična, dozdobit slavným citátem. Tak takhle tedy ne!

Jenže jak začít? Třeba tak, že na stránce www.lepsimisto.cz vzniká nový projekt. Nemá zrovna nízké cíle, chce zlepšit svět kolem nás. Idealismus? Možná. Ale hlavně pokus, aby se lidé dívali kolem sebe a měli chuť místo brblání v hospodě či u televize něco udělat. Vzít foťák, zmáčknout spoušť, svou potíž zveřejnit. Třeba se ukáže, že netrápí jen je. Kauzu už sledují nejen sousedé? Tak to asi nebude jen tak nějaké bebíčko.

Někdo z těch, koho trápí, pak pošle podnět na úřad. Upozorní radní či zastupitele (ne náhodou má toto slovo tolik společného se slovem zastupovat), tohle se nám nelíbí, nešlo by s tím něco udělat? Zodpovědní starostové budou rádi. Třeba nevěděli, že se lidé bojí projít jistou ulicí, protože se tam schází divné existence, že kdosi ukradl důležitou dopravní značku, nebo je nenapadlo, že bychom potřebovali nalajnovat parkoviště, neboť jinak často nezbyde, než zaplakat, že do těch šesti míst na půlauto se ani to jedno jediné bez řezačky plechů prostě nenacpe. Anebo to věděli a jen vědět nechtěli. Prý že mají jiné práce dost. Jenže to už nejsou zodpovědní starostové (ne náhodou má toto slovo tolik společného se slovem starosti). Šikovným z nich chce Lepší místo pomoci.

Aby se nám ve městech a vesnicích lépe žilo.

Snad je to úkol, který zaujme už z podstaty, aniž by v textech bylo třeba čarovat blond krásnem, kořenit erotičnem a pečetit slavnými citáty. Nebo ne?