Důvěra usměvavé Monačanky

Kterak sežrala samoobslužná pokladna v Monte Carlu naše eura a nechtěla je vydávit. A jak vlastně chutná vanilková Cola?

Monako. Čtvrť Monte Carlo. Luxusní čluny vypucované vnadnými hosteskami. Tak dokonale, jako by se osminozí pavouci nasoukali do obleků sešitých z hadříků na brýle a celou plochou úzkého těla se klouzali po ladných bocích lodí. Kus za nimi u obřího betonového mola, které si kníže nechal vyrobit ve Španělsku a přivézt po moři, kotví zaoceánský parník. Jen zaměstnanců má skoro jeden a půl tisíce. Nepřetržitě chrlí turisty od Japonců až po Rusy. Ti se prozradí dřív, než promluví, nikdo jiný se zkrátka takhle neobleče.

U světoznámého kasina parkuje dubajský šejk, jeho vůz je placatější než těsto na pizzu. Davy u něj otvírají pusy a fotí si ho, nehledě na auta, která se snaží v provozu projet městský okruh Formule 1. V osobním rekordu, pochopitelně.

Lesk a sůl ve vzduchu. Černé hory, modré moře, bílé jachty.

Pod čtrnáctiposchoďovým podzemním parkovacím domem zakopané hlavní městské nádraží, z nějž se ovšem také vyjde v úrovni ulice. A co chvíli nad hlavami vrtulník, který přiváží zbohatlíky z nejbližšího letiště v Nice. Jim, stejně jako dvěma turistům z Čech, slouží přímo proti hlavní zátoce nenápadný supermarket. Jeho vstup je na dohled od typické, na silnici malované, startovní čáry, která tu zbyla od posledního závodu. Jde o řetězec s názvem Casino - jak trefné v Monte Carlu.

Skrovný obchod má nakonec dvě patra. A samoobslužné pokladny. Můj muž, sběratel zkušeností, neodolá a hrne se s láhví Coca-Coly (víte, že v Evropě ji mají také limetkovou, citronovou a vanilkovou?) k jedné z opuštěných kas.

Brebentí na nás francouzsky. Načítáme kód, vážíme nápoj, házíme peníze. Jenže předčasně. Stroj se tváří, že žádné mince nedostal a vyžaduje další dávku kulatých eur. Už se křižuji, na kolik blbá Cola vyjde, když nás přijde zachránit usměvavá Monačanka. Útržky angličtiny vysvětlujeme, co se stalo.

Koukne do zásobníku, žádné peníze.

Otevře stroj, žádné peníze.

Vysunuje jednotlivé titěrné přihrádky v útrobách kasy, jenže zase žádné peníze.

Pokud jsme tam mince vhodili, spadly mezi ostatní a nikdo už je nepozná.

V Čechách by nás dávno se zvýšeným hlasem, pochopitelně v češtině, označili za podvodníky, kteří si vymysleli, že už platili. Pravděpodobně by ani pokladnu neotvírali. "Chce to po vás peníze, tak přeci plaťte. Že jste to popletli? Vaše blbost! Takové vykuky my už známe." A peprný dodatek, třeba: "Dyť jste cizinci, tak přece máte peněz dost!"

Zato v Monaku prodavačka usilovně hledá. Ani na chvíli nezaváhá, že bychom mohli nemluvit pravdu. Od začátku nám věří, i když jsme po týdenním životě v autě odrbaní, hovoříme prazvláštní řečí a nedomluvíme se pořádně anglicky, natož jejím jazykem. Ani na vteřinu nezapochybuje, že bychom si mohli situaci vymyslet. Říkáme, že peníze jsou uvnitř, tedy tam někde musí být, jen je objevit. A naše drobné nakonec ve složitém stroji najde.

Úsměv jí sice mezitím lehce ztuhne, je vidět, že jsme jí nechtěně přidělali práci, kasu bude muset reinkarnovat, přesto nás v rychlosti slušně dovede k jiné, pití nám zváží a sama vhodí naše peníze. Zatímco odcházíme, vrací se dělat inventuru k porouchané pokladně. A ať už si o nás myslí cokoliv, zloději jsme pro ni nebyli. Ani na chvíli. Což je hrozně prima pocit. Úplně jiný, než když v Čechách prodavačka v kiosku několikrát proti světlu obrací pětistovku, kterou jí podal slušný, poctivý zákazník.
Jenže důvěra v Čechách se prý nevyplácí. Nebo ano??

Záběr z monackého Casina. Vanilková Cola-Cola je sladší a chutná plněji než nápoj bez příměsi. Přidaná vanilka je v ní skutečně cítit. V chlazené méně. Američani ji dováží také například do obchodů u našich německých sousedů (pozor na zálohu za PET láhve). Ovšem třeba v rakouských regálech se stejně jako u nás orosit nemůže. Proč? Možná proto, že se třemi druhy Coly v očích výrobce vystačíme, kupujeme prima a vypadáme přitom šťastně. Na snímku sahá ruka po limetkové Coca-Cole, o polici výše stojí citronová verze. Obě se vyrábí v mutaci light.