úterý 4. října 2011

Florum ambulare aneb Květiny v Česku stále umí chodit

Samoobslužný prodej zeleně uprostřed sídliště? Ne, bohužel, na českém maloměstě nepřežijí ani obyčejné muškáty.


Kamarádova žena má kadeřnický salon. Původně jí patřily také bílé květináče na plůtku před výlohou. Jenže červeným muškátům jednou v noci na kolínském sídlišti údajně vyrostly nohy a pak odešly kamsi za lepším, aniž by zanechaly zprávu.
Alespoň tak se čerstvou zkušenost snažili jejich někdejší majitelé humorem zlehčit na Facebooku. Jenže spíše než smích informace vzbuzuje pláč.
Obvykle si po podobných zprávách vzpomenu na švýcarské sídliště na konci devadesátých let minulého století. Nebyla to na menším městě oblast, kde by žily nějaké naděje národa. Naopak. Pětičlenná rodina, u které jsem tehdy pár dní bydlela, tam zapadala dokonale. Měla dvanáct hadů z části v obýváku a zčásti v dětském pokoji, koupelnu s krvavým obvazem namočeným permanentně v umyvadle, tatínka se zlatou visící náušnicí a maminku, která nebyla vůbec nervózní, že z ubrusu v kuchyni kdokoliv jediným pohledem pozná, co famílie jedla několik týdnů dozadu.
V jejich panelovém "doma" jsem se cítila hodně nejistě, což zpětně nepřikládám výhradně své chatrné znalosti němčiny. A přestože se po tamějším sídlišti pohybovala řada zvláštních lidí, o jejichž soukromí by se člověk po podobné zkušenosti nerad dozvěděl cokoliv bližšího, uprostřed něj, mezi bytovkami, našlo místo spořádané políčko. Na něm rostlo několik řádek květin. Nikde žádný plot, žádný hlídač. Jen kasička a cedule, kolik které poupátko stojí.
Zírala jsem tehdy s otevřenou pusou. Přenést zahrádku do srovnatelného města v České republice, nebyly by na ní přes noc ani květiny ani kasička, ba pravděpodobně ani ta cedule. Něco takového mi tehdy proběhlo hlavou. Říkala jsem si ovšem, že je to zkrátka způsobeno dlouhými lety socialismu u nás. A že tohoto dědictví se přeci už brzy zbavíme.
Jenže ouha. Nezměnilo se, jak dokládají ukradené květináče na kolínském sídlišti, vůbec nic. Bohužel. Vše je při starém a na to švýcarské políčko bych dnes koukala úplně stejně nevěřícně jako tehdy.
Nebudu se snažit slibovat, že na Lepším místě ukradené květináče najdeme. To vážně ne. S myšlením lidí ale něco udělat můžeme. Potřebujeme si totiž už konečně uvědomit, že svět kolem nás vytváříme společně. Že ty muškáty na sídlišti mě cestou do práce potěší úplně stejně, ne-li víc, než když je budu vlastnit a schovávat pro sebe doma. A že naopak mohu zasáhnout, pokud se čísi neškodné květinky promění v neprostupné ohyzdné křoví, kvůli kterému mi cestou z práce vždycky poklesnou koutky úst.
Pochopíme to už konečně?